Friday, 3 March 2017

"I'm proud of you"

Naučte se chválit. Sebe i ostatní. Ani jedno není lehké, ale nastokrát se vám to vrátí!

Chvála, kterou mám na mysli, není chválou povrchní, chválou u zkušebních kabinek, že ty šaty jsou fakt krásný. Mám na mysli chválu upřímnou a sofistikovanou. Chválu, která vyžaduje jisté mentální úsilí a taky jakousi hloubku. 

U sebe by to člověk neměl přehánět, samochvála údajně smrdí i když ne tak hrozně jako tramvaj dvaadvacítka v létě - mí Pražané mi rozumějí. Ono je asi těžké najít ten správný poměr, jak být na sebe pyšný a zároveň neklimbat na vavřínech. A taky najít to vhodné, co na sobě ocenit. Ale každopádně - každý na sobě může najít něco, v čem je dobrý. A možná by bylo dokonce vhodnější použít slovo "musí". 
Podle mého názoru mám jakousi morální povinnost pokoušet se dělat tento svět aspoň marginálně lepším. A nemyslím tím, že bys každý z nás měl odhodit všechny světské radosti a oddat se misionářské činnosti v Libérii. Mám na mysli upřímnou snahu naložit se svým životem podle nejlepšího vědomí a svědomí. Pro někoho to znamená, že skutečně zahodí auto a playstation a do Afriky se vydá. Pro mě to zase znamená, že se vzdělávám, snažím se být dobrá kamarádka, přítelkyně, dcera, kolegyně a tak dále, a aspoň nikomu neškodit. A když pánbůh dá, tak za pár let budu konstruktivně přispívat do společnosti nějakým svým zaměstnáním, kde třeba využiju jeden ze svých tří jazyků nebo právě ty nabyté vědomosti. Plán bych měla, skvělý. Ale co s tou chválou? 
Věc se má tak, že 24 hodin denně musíme vydržet sami se sebou ve vlastním těle, a co hůr, ve vlastní hlavě. A abychom se z toho nezbláznili, tak není od věci, být s tělem i hlavou kámoš. Toho se dá docílit asi mnoha způsoby, a žádný z nich není ani jednoduchý, ani univerzální. Co se osvědčilo mně je právě omezená něco jako samochvála. Rozhodně to neznamená, že bych od rána do večera stála před zrcadlem jako princ Krasoň. Spíš jsem se naučila, že když se budu za vše jen bičovat, tak taky nikomu nepomůžu. 
Aby se člověk někam posouval, musí mít motivaci. Což není jednorázová věc. Taková krátkodobá motivace je třeba v případě toho, že ráno vstanete a namotivujete se, že půjdete běhat. Mnohem silnější motivace je ale potřeba k tomu, že ráno vstanete a budete kontinuálně pracovat, pracovat na sobě. To může mít podobu sportu, ale i vzdělávání nebo budování vztahů. A aby se taková motivace udržela, je potřeba vidět výsledky. A konečně se dostávám k jádru pudla - "výsledek" je relativní. Negativní stránka toho je, že vlastně nikdy nedosáhnete "vrcholu". Absolutní spokojenost, to prostě lidská duše nezná. Pozitivní ale je, že je na vás, co si jako výsledek či úspěch vyložíte. Sami sobě si lhát, to asi cenu nemá, ale občas se ohlédout a poplácat se po rameni, to je potřeba. Umět sám sebe pochválit, být na sebe pyšný, je podle mě hrozně důležité právě kvůli tomu, že je to jeden z motorů, který nás může posouvat dál. Každý prahneme po tom, něco dokázat. A náš mozek, ostatně jako celý vesmír, funguje na až překvapivě jednoduchých principech*.  A tak něco tak jednoduchého, jako občasná sebehvála, nám může pomoct být lepšími lidmi.

Co je ale důležitější - chvalte vaše blízké. A to hned z několika důvodů, které spolu tak nějak souvisí. Nejen že každý bojujeme sami se sebou, a každá pozitivní odezva na cokoliv je taková malá psychická berlička. Dalším důvodem je to, že to bezpochyby posiluje vzájemné vztahy. Ten nejjednodušší je asi ten, že je prostě hezké slyšet o sobě něco pěkného. Svět je zlý a smutný, a tudíž každé pozitivní slovo je v některé dny takřka pohlazením po duši. Obzvláště, když to ten druhý nečeká, když to není ve spojitosti právě s tím, že ty šaty jsou pěkný (šaty, které navrhl týpek ve Švédsku, ušilo dítě v Bangladéši, a jsou stejně hezké jako deset dalších, co v tom obchodě visí). Schválně, kdy jste naposled řekli své kamarádce "jsem na tebe pyšná"? Možná včera, možná nikdy. A přitom se vám na ní musí něco "líbit", když je to vaše kamarádka. Proč si to tedy neříkáme?
Zaprvé k tomu nejsme vedeni. Nejsme zvyklí na to, že nás někdo chválí, a nejsme zvyklí na to, chválit někoho jiného. Já to donedávna taky neuměla. Možná to vidíme jako nějakou známku slabosti, nebo na to jednoduše nemyslíme. Přitom v tom může být zásadní rozdíl ve vztahu k druhým lidem.
Lidské vztahy jsou založené na vzájemnosti, že na tom světě nejsme sami a navzájem si pomáháme. To znamená, že pomůžete kamarádce vybrat šaty (ty co navrhnul týpek ve Švédsku a ušilo dítě v Bangladéši) nebo ji podržíte, když se stane něco zlého. Co ale prevence? Co podpora, když se vlastně ani nic neděje? To je právě třeba chvála - dát někomu pocit, že na něm něco obdivujete, že si ho za něco vážíte. Někdy se může zdát, že je to samozřejmé. "Jsme kámoši, tak je jasný, že mi nejsi šumák". No, není to jasné. Zrovna třeba lidé, u kterých se zdá, že to slyšet nepotřebují, jsou první v lajně "potřebných". Takže - připravit, pozor, začněte chválit!

Kapitolou pro sebe je pak přijímání chvály, respektive neschopnost ji přijmout. V tom jsme jako lidé také přeborníci. K tomu snad ale někdy příště.

* O těch jednoduchých pravidlech vesmíru mi jeden takový chvályhodný člověk nedávno vyprávěl, že v tom vlastně tkví ten pravý "Bůh" - ne-lidský, spravedlivý, všudypřítomný. Asi nejkrásnější věc, kterou jsem kdy na téma "Bůh" slyšela. 

Monday, 30 January 2017

Trip tip - Thessaloniki

Povím vám, že od té doby, co jsem na magistru, se veškeré mé psaní redukovalo na eseje o válce, míru či marxismu. Což asi nikoho mimo akademickou obec moc nezajímá, a ani tam to zřejmě nejde zrovna na dračku. Když už ale vytáhnu paty z pražských kaváren, tak si to článek přeci jen žádá. 

Skoro každý den koukám na honzovyletenky.cz a zaletsi.cz a vyhlížím, kam bych tak jela. Druhá část příběhu je ta, že můj drahý v létě kurátoroval výstavu v Thessaloniki, v našich končinách známé pod jménem Soluň. A pořád vyprávěl o tom, jak je to tam bezvadné a že mě tam někdy vezme. 
Náhoda chtěla tomu, že jsem jednoho listopadového dne zase jednou vyhlížela, kam bych tak jela, a vyskočila na mě nabídka Ryanair. Letenky za 10 euro, mezi destinacemi i Thessaloniki. Určitě karma! První volno jsem měla na konci ledna, tedy za dva měsíce - dvakrát tak dlouho, jako do té doby trval náš vztah. Čili tak trochu loterie, jestli se do té doby nezačneme štvát (rozuměj - jestli ho do té doby nezačnu štvát). Podle článku jste mohli usoudit, že nezačali.

Letenky byly z berlínského Schönefeldu, v 8 ráno. Takhle brzo autobus žádný nejede, tudíž bylo potřeba se dostat do Berlína už den předem. Takže - s kufříkem hezky do práce a navečer pak poklusem na Florenc, odkud mě za 390 korun Regiojet odvezl do německé metropole. Nocleh jsme měli zadarmo u kamaráda, protože každá koruna dobrá, že ano. Po zhruba 3 hodinách spánku ten potřebují jen slaboši že jsme pak vyrazili metrem na letiště. Co tím chci říct - i když ultralevné letenky nemusí být vždy nejpohodlnější, jsou i přes extra výdaje pořád výhodné.

--

Since I started my master studies all I write about is peace, war and marxism. Which is not interesting to anyone outside the academic community, and even there no one really cares. Every once in a while though something else worth writing about pops up - such as my trip to Thessaloniki. 

I regularly check honzovyletenky.cz and zaletsi.cz for cheap tickets and dream about travelling, regardless of the destination. Now add my boyfriend's constant praise of Thessaloniki where he worked last summer and found a home away from home I dare say. 
One day in late November I was checking tickets and dreaming again when I stumbled upon a Ryanair offer - 10 euro tickets, including to Thessaloniki. What a coincidence, right! I was free the last week of January, in roughly two months - twice as long as our relationship was a thing. It was a bit of a gamble - will we still be willing to go to Greece together? (The question of course really was - will he be fed u with me by then?) As you could have guessed from the existence of this article, we were and he wasn't. 

Our flight was a 8am from Berlin-Schönefeld, meaning that we had to go one day earlier. So off I go to work with my suitcase to take the bus to Berlin in the evening. We saved accommodation money by staying at a friend's flat, taking the tube to the airport after 3 hours of sleep. Because sleep is for pussies, right. Why I am saying this - cheap tickets might turn out a little inconvenient and not-too-cheap after all, but you can still figure out ways to make your trip as cheap as possible. 

Tuesday, 20 December 2016

Hands tied

Jedna špatná zpráva za druhou. Aleppo, Berlín, Zürich, Jordánsko. Naše víra v lidskost se otřásá v základech. Kdo za to může? Globalizace, uprchlíci, pražská kavárna?

Monday, 28 November 2016

Cukr káva limonáda ..

.. čaj rum bum. Příhodnější by ale možná bylo cukr káva limonáda cider víno, protože tak nějak vypadal můj víkend.

Vypadá to, že k tomu, abych napsala něco na blog, je potřeba dát mi dárek. A moc pěkný (o něm později). Poslední týdny a měsíce jsou v offline části mého života tak nadupané, že pro tu online část nezbývá čas, ale jak říkám - když mě někdo někam pozve, to je jiná!


Saturday, 22 October 2016

I, Robot

Jako všechny moje články, když napíšu něco, co jde za oblast kaváren a jiných každodenních radostí, je to většinou něco v hlavě. A taky to píšu proto, že sama nevím, jak se ohledně daného tématu cítím. U dnešního příspěvku tomu není jinak.

Chci se trochu zamyslet nad tím, jak se prezentujeme ve virtuální realitě, jak to asi nebereme tak vážně, jak bychom měli, a proč bychom to naopak neměli brát vážně vůbec.

Mám blog. Mám instagram. Mám dokonce facebookovou stránku k blogu. Považuju tuhle virtuální přítomnost za reálnou reprezentaci sebe sama? Ani omylem. Je to ale to jediné, co většina lidí, kteří mě takto vidí, z mé osoby vnímají. 

Social media nám dávají víc než kdy předtím prostor sdílet svoje životy s jinými. A jak se tak říká, sdílená radost je dvojitá radost. Přidejte k tomu ego-boost, který, ať už podvědomě či vědomě, plyne z nějakého toho "lajku", a z instagramového účtu se rychle stane továrna na endorfiny. Otázka je, zda je to dobře.

Podle mě je to čistě otázka míry. Tu ale není vždy lehké odhadnout. Já sama s tím určitě mám problém, to nepopírám! A je to vlastně zautomatizovaná reakce. Poslední dobou tak vědomě nechávám mobil v batohu, když jsem s někým na jídle či na kafi, či kdekoliv, kde se mi zdá, že bych to teď nejraději vyfotila. Ale dělám to jen občas. Po zbytek času s tím pořád "otravuju". Nedokážu vlastně přesně říct, proč. Je to asi kombinace zvyku, chtění "být aktivní" a upřímné radosti a dělení se o ni.

Druhá věc je to, brát s rezervou to, co vidíme u jiných lidí. Všichni se snažíme sdílet jen to nejlepší a to pak prezentujeme jako "normální". To už bylo řečeno tisíckrát. Ale pořád asi ne dost. Stejně nemáme nezkleslené a objektivní vnímání toho, co vidíme. Stejně tak nelze zaručit, že mě budou ostatní vnímat tak, jak bych si přála. Je to risk, který na sebe asi člověk bere, jakmile pošle do virtuálního světa první příspěvek.

Moderní média jsou podle mě evoluční masterpiece toho, jak hrát do noty lidské podstatě. Lidé jsou přirozeně společenští - sociální sítě nám dávájí pocit komunity. Lidé jsou přirozeně sobci - a lajky hrají na přesně ty správně "struny" v našem mozku. Lidé se taky přirozeně porovnávají - s okamžitou možností sdílení každodenního života je to ve virtuálním prostoru dotažené do dokonalosti. 

Existuje tedy nějaký ideální přístup k sociálním médiím? Pokud ano, určitě to není ten můj. Ráda sdílím blbosti, bez kterých by se zbytek svět určitě obešel. Navíc to pak může vzbuzovat dojem, že vše, co dělám, je chození po kavárnách, sem tam posilovna, a že mám ráda Prahu. Jsou to části mě, které mám ráda a co považuju za dost "obyčejné" na to, aby to viděl v podstatě kdokoliv. Ale opravdu je to tak jednoduché? Nedělám si i já obrázek o ostatních právě z toho, co vidím a co mám k dispozici? Jasně, že jo! A stejně jako ostatní, neumím odhadnout, jak působím navenek a taky neumím odhadnout, co s informacemi, které sdílím, udělají ostatní. 

Je tedy řešením se odhlásit ze všech internetů a žít jen ten opravdový život? Za mě ne. Právě díky internetu jsem si našla několik dorých přátel, potkávám další, se kterými si ráda popovídám. Stejně tak ráda sleduju ostatní, ať už z principu, nebo proto, že vidím, co dělají moji kamarádi. Také je to jedna z cest, jak se "vyrovnávám" sama se sebou. Ač už takhle, formou článku, nebo si prostě prachsprostě zlepším náladu tím, že se mi povedlo vyfotit fotku, která se mi líbí. Někdy je to o tom, že se chci podělit o nějakou pozitivní zkušenost, někdy chci prostě jen virtuálně poklepat na ramínko. Není to asi nejetičtější a nejsprávnější, pořád je to ale dle mého názoru v mezích přijetí toho, že "jsme jen lidi". 

Social media bohužel nemají návod k použití ani příbalový leták. A možná právě proto je těžké odhadnout, co je ten správný způsob, jak na nich působit a v jaké míře jsou zdraví neškodné. A tak nezbývá nic jiného, než hledat rovnováhu - využívat internety ve svůj prospěch, zároveň ale nebýt, no, robot. 

Tuesday, 18 October 2016

Top 20 kaváren podle Elle (I)

http://www.elle.cz/newsletter/20-top-mist-kam-na-skvelou-kavu-v-praze?showall=1

Pod tímto odkazem najdete 20 kaváren, které Elle doporučuje na kafčo. A na instagramové fotky.
Kafe jsem začala nedávno pít pravidelně, instagram mám taky. Čili je jasné, že se cítím povolaná se k tomu vyjádřit a seznam vám přetlumočit (protože je otrava se tím po jednom proklikávat). Následující podniky jste u mě už mohli vidět, ale opakování je matka moudrosti. A taky vám chci zase něco napsat, ale jelikož vše, o čem teď přemýšlím, je škola a práce, tak bych vám mohla vyprávět tak maximálně o marxismu a o čtenosti Přítomnosti. A ani jedno vás asi moc nezajímá.
Takže místo toho vám radši povím o první půlce kaváren, které jsem ze seznamu navštívila, ať to máte pohromadě a snad jednu z nich, nebo snad všechny, navštívíte! A aby to bylo hezky přehledné, napíšu vám to hezky v plusech a mínusech, ke každému po jednom. Co mají všechny společné je jasné - mají tam dobré kafe. Takže to psát nebudu, jen abychom si rozumněli.

Monday, 3 October 2016

My favourite reads II

V konceptech mám rozepsaných asi osm příspěvků. Žádný z nich ale není domyšlený. Vše, o čem bych chtěla psát, mi připadá buď jako něco, o čem už jsem psala, nebo je to moc osobní a "prát" se s tím formou článku by bylo asi přes čáru. Když už jsme u praní se, díky hojné pražské zeleni, kterou nade vše miluju, na mě v srpnu skočilo klíště a tak se od té doby peru s boreliózou. Kvůli antibiotikům nemůžu cvičit, pořádně jíst ani pít (rozuměj alkohol) a energií také neoplývám. Po krátké čtenářské pauze jsem se tedy vrátila k tomu, že mám nos permanentně zabořený do knížky/tabletu, a tak mě napadlo vám aspoň dát zase nějaký ten tip na počtěníčko! Některé knížky už jsem četla dávno a jen si na ně vzpomněla, jiné jsem před teprv před chvilkou odložila.

V novém bytě je moje knihovnička ještě v plenkách